Štěpán Brož, Medard Zeman
Výstava Pole lásky představuje instalaci propojující fantaskní malby Štěpána Brože a groteskně laděné sochařské realizace Medarda Zemana. Společně vytvořili dočasný environment odkazující k historickému žánru panoramat. Jejich instalace, nám však místo zprostředkování epického narativu z národních dějin, nabízí imerzivní pohled do groteskní vize utopického světa, kde zítra znamená včera a kde se může zdát všední i to, co se dnes nalézá pouze ve vzdálených koutech našich představ.
Juri Charvát
Růžové chipsy se odkazuje na Juriho předchozí práci, video Růžové brambory, ve kterém autor*ka pracuje s queer identitou v malé obci prostřednictvím symbolu růžových brambor. Stejně jako v předchozí práci se snaží přiblížit queer svět s normativním světem přes pojmy, které zažívají obě tyto skupiny lidí. Zastřešujícím tématem pro film Růžové chipsy je komplexita identity. Pomyslně Juri Charvát růžovou bramboru strouhá na tenké plátky a poodhaluje tak konkrétnější části jeho identity. Film stejně jako brambůrkové koberečky je řezaný na tenké plátky postupně měnící svou podobu. Video koláž je složená ze střídajících se záznamů z reálných nestrojených akcí a fiktivních symbolických scén, kde lze vnímat auto fikční příběh postavy, jež se šla bavit na vesnickou zábavu. Právě zábava, jakožto oslava těla, je vnímána jako další téma k propojování světů. Během pobytu na zábavě se jí však stanou dva příběhy, které můžete slyšet. Ve videu i v instalaci se pak objevují náznaky na jednu část autorovy identity a to asexualitu, podávanou ne-stereotypně prostřednictvím postavy, jenž má symbolizovat genderovou euforii.
Yeonwoo Chang
Yeonwoo Chang je umělkyně žijící v Drážďanech, Vídni a Soulu. Ve své umělecké praxi se zabývá fyzickými a duchovními otázkami, které překračují hranice historie, řemesel, kultury a přírody. Její nedávné práce ukazují politický kontext řemesla prostřednictvím keramiky.
Keramika se stává médiem, které reflektuje témata přírodních zdrojů, postkolonialismu a řemesla, jež vedou k diskurzu lokálního umění a současného umění v nezápadním kontextu. Projekt Moon Jar vznikl z popudu doznat naplnění přezdívky specifického typu korejské keramické nádoby z konce 17. století z dynastie Joseon. Jedná se o dvě symetrické polokoule plynule spojené ve svém středu. V dobách japonského kolonialismu byla tato keramika exportována do zahraničí, čímž ovlivnila i podobu evropské keramiky. Specifikem autorského objektu Yenwoo Chang je fakt, že glazura jejího objektu je složena z pečlivě připraveného syntetického měsíčního prachu. Výstavní projekt pojednává o různých aspektech Měsíce jako přirozené družice Země, ale i zdroje možné územní akvizice a kulturního symbolu. Utopické kolonizování povrchu Měsíce přitom kontrastuje s poukazováním na symbolickou a ekonomickou hodnotu uměleckých artefaktů v mezinárodních muzeích i na postkoloniální debaty, které je doprovází. Kromě těchto diskurzů zůstává materiálem keramické nádoby hlína a její bazální charakter v debatách o klimatických tématech.
Magdaléna Kašparová
Videoinstalace pracující s vnímáním ženského těla v současném mediálním kontextu, kde vás algoritmus zná lépe než vy. Dysmorfické vztahy, contemporary dating life, kutání v osobní historii, obracení se k adolescenci a mediální archeologie. Determinism hittin' hard
Trin Alt, Tobias Izsó, Laya Laurence Mussi
Ústředním bodem kolektivního projektu je zkoumání Trompe L'oeil, umělecké techniky, která klame divákovo vnímání prostřednictvím optických klamů. Cílem je spojit postupy všech zúčastněných umělců a vytvořit v rámci výstavy podmanivý vizuální zážitek. Historický kontext techniky Trompe L'oeil se prolíná se současnými prvky interpretace jako jsou ty, o nichž pojednává výstava Normana Kleina "Z Vatikánu do Vegas". Samotná výstava bude zahrnovat různé komponenty, včetně airbrushové nástěnné malby, začlenění vyřezávaného textu přímo do povrchu stěn a strategického umístění plochých sochařských prvků. Tyto prvky na sebe vzájemně působí, ať už překrýváním malovaných ploch, nebo zabíráním samostatných prostorů v rámci výstavní plochy, a podporují tak dynamické a myšlenkově podnětné prostředí, do kterého se diváci mohou zapojit.
Dana Balážová, Eva Brodská, Lucie Kralíková
Výstava propojuje elementární životodárný prvek a silný symbol uchovávaný mnoho věků- oheň. V pozadí vznikání instalace a neméně důležitých živých akcí bude jak foto a video archiv samotných autorek, tak společné vytváření situací spojených s nachystanými skrumážemi rostlin, voňavých dřevin, chrastí a elementů naplavenými oceánskými vlnami. Centrálním objektem se stane ohniště jako sochařský objekt, stoupající dým a mnohohlasná (nebo tichá) modlitba jako prostředek propojení se s předky současnými, budoucími a minulými v jeden vzácný čas. Cílený časosběr video i foto materiálu ohňů z různých ročních období i zahrad, podpořený důkladným sušením a sběrem bylin, rostlin a jiného nalezeného materiálu dá vzniknout možnostem setkávání nad specifickými vůněmi a tématy uvnitř vnitrobloku i galerie samotné.
Šimon Chovan
Výstavní projekt Almanac of Wounds Šimona Chovana představuje jeho diplomovou práci. Drží se v ní výrazné materiálové citlivosti, v níž se organické látky, jako je včelí vosk a okrový pigment, kombinují v kontrastu s anorganickými, např. kovem či silikonem. Své objekty odlévá, rozřezává, rozpouští a inscenuje do složitých, organizovaných celků, které připomínají struktury a systémy různého typu: lidské, přírodní, či ty umělé. Tento vizuální narativ vytváří fiktivní vizi, v níž se střetává přítomnost s budoucností, osobně získané (jako je zemina a vosk pocházející z umělcova rodiště) s prefabrikovaným. Ojedinělá sochařská praxe se dotýká mnoha současných témat jako jsou environmentalistika, antropocén, nezvratnost nových technologií či alienace, ony všechny jsou ostatně pro Chovana relevantní, v rámci tohoto projektu se autor ale rovněž soustředí na mezioborový koncept plasticity tak, jak jej definuje francouzská filozofka Catherine Malabou – jako základní operaci, vzájemné přelévání formy mezi empirickým (neboli materiálním) a noetickým (neboli myslí); schopnost krystalizovat formu stejně jako ji ničit.
Markéta Slaná
Celé zasazení filmu je situováno do prostoru Vrchního soudu v Praze, který se stává pomyslnou stagí pro zkoumání symptomů současného kulturního neklidu. Soudní síň sama o sobě symbolizuje dynamické prostory, které zahrnují silné mezilidské a společenské dynamiky a vyznačují se jasnou hierarchií moci. Prostor je okupován čtyřmi performery, kteří vykonávají gesta jako šepot, příprava na řeč, přísaha, či snaha neúspěšně posouvat rigidní architekturu. Protagonisté jakoby byly aktéry a zároveň pozorovateli, pomyslná NPCs, která uvízla v soudní síni, co se neustále připravují na projev a vyprávění, k němuž ale nikdy nedojde. Vlna neoliberalismu vedla k erozi historického vědomí, rozostřila hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností, a zanechala nás ve stavu zmatku a estetického chaosu. Pronásledují nás ztracené budoucnosti, které byly slíbeny, ale nikdy nepřišly. Co tedy zůstane, když historicita zmizí? Je to vibe. Je na čase nemít žádný program, je čas prostě jen vibovat. vibe je to, co zůstává, když všechno ostatní už zmizelo. Video čerpá inspiraci z kolektivních zkušeností, internetové kultury, sdílených deníků, vlastní choreografické praxe, principů disciplinace i emocionálního vyjádření. Cílem práce je vytvořit komplexní lyrickou situaci, která zkoumá osobní zranitelnost a zároveň zobrazuje bizarní situace jako prostředek k pochopení aktivních vztahů a společenských hranic.
Lucie Rosenfeldová
Výstavní projekt Jak si (ne)pamatovat svá těla je výstupem dlouhodobého uměleckého výzkumu zpracovávající téma tělesné paměti v oblasti reprodukční medicíny. Součástí výstavy bude nově vzniklý autorčin film zaměřený jednak na specifické individuální i kolektivní zkušenosti s reprodukční medicínou, jednak na její historickou a politickou podmíněnost. Naváže tak na předchozí film Dělohy a mozky, který byl v roce 2022 součástí výstavy v galerii Kurzor kurátorované Jan Zálešákem. Narozdíl od předchozího snímku se nový film bude v kontextu české a československé gynekologie opírat nejen o subjektivní zkušenosti účastnic reprodukční medicíny, ale také o historický materiál získaný z archivu lékařského filmu v NFA, o informace zjištěné z rešerše ve Zdravotnickém muzeu v Praze a o probíhající konzultace s odborníky zabývající se tělesnou pamětí.
Karolina Raimund
Karolina Raimund (dříve Kohoutková) je umělkyně, kurátorka a pedagožka, která se ve své umělecké a pedagogické praxi dlouhodobě věnuje tělovému designu a performance, v nichž řeší feministické a queerness témata. Identitární otázky spojené s tělesností v její tvorbě doplňují i environmentálně angažované projekty. Tyto roviny se propojují v připravované Karolínině výstavě, jejímž východiskem je umělecká intervence v krajině, jež se váže ke konkrétnímu místu, k zemědělské půdě o velikosti 3600 m2 na Jižní Moravě, jež je stále vedeno jako majetek autorčiny nežijící prababičky. Toto pole je součástí jednoho velkého celku a je tak obděláváno podobně jako v dobách komunistického režimu. Monokulturní plocha je v současnosti seskládána menších pozemků více vlastníků, jež jsou viditelné jen v nákresu na katastrální mapě. Skoro jakoby neexistovaly. Karolína se rozhodla prababiččin kus půdy z této “role” vyjmout, tak že prababiččino pole bude prostředníkem i záminkou pro haptické zkoumání a porozumění krajině v její někdejší a ideálně snad i budoucí podobě. Umělecká práce bude vycházet z klasické agrikulturní praxe a bude tematizovat jednotlivé fáze péče o půdu. Projekt vychází z potřeby “doživit se”; naladit se na život prababičky. Pramení také z obavy, že země bude v budoucnu ještě toxičtější. Navazuje tak na myšlenky a praxi ekofeminismu a poukazuje na nevyváženost lidských a přírodních sil. Práce bude probíhat jako dlouhodobější projekt respektující přírodní cyklus a bude představena jako smyslová výstava nacházející dílčí odpovědi na charakter a ikonografii území prostřednictvím umění. Obroda pole bude konzultována s pracovníkem Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, veřejnou výzkumnou institucí.